POD PAROU
Sir Terry
PratchettMargarit
Jesikka30. 8. 2022
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: Raising Steam
JAZYK KNIHY: anglický, český (překlad Jan Kantůrek)
VYDÁNO: anglicky 2013, česky 2015 Talpress
POČET STRAN: 500
ILUSTRACE: Paul Kidby
JAK SIR TERRY VYCHOVÁVAL PÁRU
Nejspíš byste nečekali, že první z recenzí na steampunkovou knihu bude na Pratchetta. A asi byste tu Zeměplochu nečekali vůbec. Pravda ale je, že Pod parou je jedna z nejlepších steampunkových knih poslední doby, pokud ne vůbec.
Pratchettovi se v Pod parou podařilo něco, co by od něj téměř nikdo nečekal - a to, že dal dokonalý konec svým příběhům z planety unášené vesmírem na zádech želvy a čtyř slonů.
Předtím, než on sám odešel za duhový most, spálil dokonale všechny mosty, které na Zeměplochu postavil. Nikdy si totiž nepřál, aby vyšly nějaké jeho rozpracované projekty a součástí jeho poslední vůle bylo i to, aby všechny jeho nedokončené příběhy a poznámky byly zničeny. Což se také stalo, když 8. srpna 2017 jeho asistent Wilkins nechal přejet jeho hard disk parním válcem. Vidíte? Zase trocha páry tam, kde byste ji od něj nečekali.
Ale to nebylo všechno, co potřeboval zničit. Musel změnit i svět sám. A tak nechal přijít to, co změnilo i náš svět k nepoznání. To, co vyhnalo rusalky od tůněk, hejkaly z lesů, upíry z opuštěných hradů a čarodějky z chaloupek na kraji vesnice. Nechal přijít průmyslovou revoluci.
Paní Štědrovková se podívala na malý strojek, který běhal kolem a kolem po zemi stodoly, a řekla tónem někoho, kdo se opravdu ze všech sil pokouší věci pochopit, "Ééé... chlapče, ale co to dělá?"
"No, vzpomněl jsem si na tátovo vyprávění, jak pozoroval konvici s vařící vodou a všiml si, že poklička se s tlakem zvedá a padá, a řekl mi, že jednoho dne někdo vyrobí mnohem větší konvici, která bude zvedat mnohem víc než jen větší víko. A já si myslím, že vím, jak vyrobit tu správnou konev, mami."
"A na co to bude dobré, chlapče?" podívala se na něj matka vážně. Viděla, jak se oči jejího syna rozzářily, když jí odpověděl, "Na všechno, maminko. Na všechno."
Čtenářům se zájmem o steampunk asi není třeba vysvětlovat, jak moc byl vynález parní lokomotivy důležitý pro vývoj nejen vědy a techniky, ale hlavně i společnosti. Dle mého skromného názoru patří lokomotiva spolu s knihtiskem mezi nejdokonalejší a nejdůležitější vynálezy lidstva - a mezi těmi dvěma je rozhodně ten hezčí. A oba umožnily nebývalý - a do té doby nemyslitelný - rozvoj. Stejně jako se vynálezem a rozšířením knihtisku začala šířit vzdělanost, tak železnice pomalu zkracovala vzdálenosti mezi místy a mezi lidmi. Bylo najednou jednodušší se dozvědět novinky ze vzdálených míst. I obyčejný člověk se najednou mohl zajet podívat na památky do vzdálenějšího města nebo navštívit příbuzné, kteří do té doby žili příliš daleko. A nejen to - člověk si mohl zajet třeba z Prahy na hrad Bran a přesvědčit se, že, na rozdíl od zkazek vesnických stařen a irských spisovatelů, tam žádní upíři nežijí. A přesně to se stalo se Zeměplochou. Z Ankh-Morporku si najednou můžete po hygienické železnici páně von Rosreta zajet podívat do Überwaldu a zjistit, že tam upíři opravdu žijí, ale že to s nimi není až tak horké, jak se zdálo.
A tak sir Terry nechal přijít revoluci. Nechal přijít vědu a techniku do světa, který dřív ovládala magie. Ale s tím, jak se čím dál častěji zatápělo pod parním kotlem, zapalovalo se méně a méně ohňů pod kotlíky čarodějnickými. Tam, kde vedou koleje se postupně šíří i jiné výdobytky civilizace a spolu s nimi mizí místo pro kouzla a pohádky, umírají staří bohové a rodí se noví: bohové uhlí a vody, bohové páry a železa. Nejsou vždy přívětiví, ale jsou čím dál mocnější a svět je jednou pro vždy jejich.
Jakmile se stroj ocitl venku, kouř, konečně osvobozený, vylétl ze stodoly a cílevědomě se pustil směrem k největšímu městu světa. Zpočátku se pohyboval pomalu, ale postupně nabíral na rychlosti.
Pod parou je vlastně poslední Pratchettův zeměplošský román (příběhy Toničky stály vždycky tak trochu stranou jako příběhy určené pro mladší publikum, a v originále jsou také označeny jako A Story of Discworld, kdežto ostatní knihy mají označení A Discworld Novel) a pokud to víte, tak je to místy docela smutné čtení. Je vidět, že autor to věděl také, a tak se postupně loučil se všemi ostatními významnějšími postavami, které během těch čtyř desítek knih Zeměplochu zaplnily - s výjimkou čarodějek, se kterými se loučí v Pastýřské koruně.
Ale zpět k Pod parou. V Nadělat prachy jsme Vlahoše opustili ve chvíli, kdy se mu podařilo, alespoň vesměs, ukočírovat nejen Ankh-Morporkskou poštu, Velkou linku, ale i banku a mincovnu a tak si - velmi bláhově - myslel, že už jsou jeho problémy vyřešeny, ale patricij ho vyvedl z omylu. A tak můžeme sledovat zrod Ankh-Morporkské hygienické dráhy od jejího počátku, až po triumfální jízdu. Nebudu se zde víc rozepisovat o příběhu - ten si ostatně přečtete v knize, pokud po ní sáhnete, nebo v jakékoli jiné recenzi na Pod parou, ale dovolila bych si ještě říct pár slov o tom, že pasáže, kde je popsána Železná vrtilka, Mandlíkova lokomotiva, jsou místa, kdy steampunkerovo srdce zaplesá a každý musí pochopit, že autor těch řádků páru miloval a věděl, co znamená pro náš svět a co bude - bohužel i bohudík - znamenat pro Zeměplochu.
[... ] zatímco výheň hučela dnem i nocí, a všichni vrtěli hlavami a říkali: "Bláznovství." A tak to pokračovalo, zdánlivě do nekonečna, dokud to nebylo hotovo a bušení a zvonění a tavení kovů přestalo. Pak asistenti pana Štědrovky roztáhli dokořán dvojitá proutěná vrata stodoly a naplnili svět kouřem.
V téhle části Sto Lat se toho dělo velmi málo, takže tohle stačilo, aby se sem začali sbíhat lidé ze všech stran. Většina z nich dorazila včas, aby viděla, že se k nim se sykotem a hukotem něco blíží, že to má kola, která se rychle otáčejí, a jakési tyče, které se pohybují sem a tam a vynořují se z oblaků kouře a bílé páry, a jako vrchol toho všeho, jako bůh ohně a dýmu, nahoře seděl Mandlomil Štědrovka, s tváří staženou soustředěním. Bylo do jisté míry uklidňující, že to cosi má očividně pod kontrolou nějaký člověk - i když někteří z bystřejších přihlížejících by mohli namítnout: "No a co? To lžíci taky." Když ale kouřící, hučící, poskakující obluda s otáčejícími se koly a pohybujícími se tyčemi opustila stodolu a vyrazila po kovových pásech přes pole, většina přihlížejících se připravila k útěku. A náhodní přihlížející, kteří se teď změnili v náhodné prchající, v některých případech dokonce v náhodně po sobě šlapající, s nadávkami mizeli do všech stran. S výjimkou, samozřejmě, všech místních kluků bez ohledu na věk, kteří se s vykulenýma očima ve velké skupině hnali za chřestící obludou, a každý z nich si v té chvíli přísahal, že jednoho dne bude i on kapitánem toho děsivého, zhoubného stroje, to je na každý pád jisté! Bude princem páry! Pánem jisker! Kočím ječících blesků!
Nakonec ještě dodám, že - jako obvykle - se zde najdou i jiné "učené" perličky a vtípky a na své si přijdou třeba i heraldici:
"Jednoho by zajímalo, proč se ti muži nenaučí číst. Pak by poznali můj erb na dvířkách kočáru, a to by je třeba osvítilo!"
Když se kočár znovu rozjel rychlostí, která by se dala nazvat nevyzpytatelnou, a po krátkém zamyšlení, řekl Važuzel: "Jenže váš erb, sire, je černý na černém pozadí, a máme velmi temnou noc."
"Hm, vlastně ano, Važuzle," odpověděl lord Vetinari s výrazem, který by se dal v jeho případě považovat za úsměv. "A víte, že to mě vůbec nenapadlo?"
Ale abyste mě nepomluvili, že tohle vlastně není žádní recenze a že jste se nedočetli, kdy a proč vlastně knihu číst, či jak se líbila alespoň mně, tak na konec dodávám:
Mně se kniha líbila moc, i když mi přišla místy hodně smutná. Vlahoš je jedním z mých nejoblíbenějších hrdinů a od dob, co nosil zlatý oblek, neztratil ani trochu na lesku. Takže... pokud máte rádi páru, parní lokomotivy, vynálezy, Vlahoše, patricije, trpaslíky (a trpaslice), humornou fantasy, filosofickou fantasy, příběhy o lásce, která překonává úskalí, o boji za pokrok, o boji za rovnoprávnost, o boji za svobodu a vůbec kohokoli a cokoli, čím Zeměplocha kdy byla, rozhodně nesáhnete s Pod parou vedle.